KOMENTÁŘ – V knize profesora Oskara Krejčího „Bude válka“ je řečeno, že při změně hegemona vzniká stav, kdy je válka velmi pravděpodobná. To, co v poslední době prožíváme, zejména v případě syrského konfliktu, mu dává plně za pravdu.
USA vyhrožovaly úderem na Sýrii s tím, že syrská vláda použila mezinárodně zakázané chemické zbraně. Už dříve, v konfliktu vůči Iráku, Libyi, bylo zjevné, že všechny důvody, které USA uváděly jako důvod pro útok, byly minimálně pustým výmyslem.
Americké výpady přinesly jen chaos
V Iráku měly být zbraně hromadného ničení – nic se nenašlo, přesto byl Irák zničen. Byly rozbombardovány všechny důležité funkční prvky státu, spojeneckými západními armádami byly rozkradeny zlaté výzdoby, odvezeny poklady země, zničeny Semiramidiny visuté zahrady, jeden z divů světa. Jediné, co nebylo nalezeno, byly zbraně hromadného ničení. Místo toho převzaly Spojené státy pod svou „demokratickou“ kontrolu irácké ropné vrty. Země se radikálně islamizuje a vzniklý chaos neprospívá naprosto nikomu – tedy zatím s výjimkou USA.
Situace v Libyi byla ještě kurióznější. Muammar Kaddáfí byl spřáteleným politikem, s nímž si západní politici podávali s ochotou ruce a nechávali se s širokými úsměvy v jeho společnosti fotografovat. To vše až do chvíle, kdy končil termín smluv na americkou a francouzskou správu libyjských ropných vrtů.
Kaddáfí chtěl pro svou zem výhodnější smlouvy, musel zemřít
Najednou se z Kddáfího stal tyran, téměř terorista a proti Libyi bylo nezbytné okamžitě zasáhnout v zájmu demokracie a nastolení práva (tedy, toho západního). Následně se ukázalo, že Čína oslovila Libyi s podstatně výhodnější nabídkou na správu vrtů, s čímž se jaksi nepočítalo. Smrtelnou se stala pro Kaddáfího skutečnost, že ho čínská nabídka zaujala. V tom okamžiku byl jeho osud zpečetěn a v Libyi se objevili najednou bojovníci za svobodu, kteří se rekrutovali z různých militantních organizací, a to včetně Al Kajdy. Za výrazné podpory západních zemí, které hájily jednoznačné americké a francouzské zájmy, byl plukovník Kaddáfí i jeho země zlikvidováni.
Mezitím došlo ke změnám v Egyptě, který se začal obracet prozápadním směrem, i když možná jen proto, aby se vyhnul osudu svých sousedů. Ani v jednom případě se Rusko vojensky neangažovalo. Všeobecně panoval dojem, že je Rusko bezzubé a nemá šanci proti americkému hegemonovi zakročit. Bylo tomu skutečně tak?
Na západní frontě skončil klid. Rusko promluvilo.
Odpověď zní, do jisté míry a do jisté doby. Rusko se skutečně potřebovalo vojensky vzpamatovat z destrukce armády, o kterou se postaral establishment kolem ruského prezidenta Borise Jelcina.
I v případě Sýrie počítal Západ s tím, že Rusko bude pouze verbálně protestovat. Šok se dostavil v okamžiku, kdy Rusko, při vší snaze zabránit krveprolití, zaujalo nekompromisní postoj v případě, že se Spojené státy pokusí vojensky zaútočit na Sýrii. Prezident Vladimír Putin dal tehdy celému světu najevo, že éra trpělivosti skončila. „Sýrii podpoříme zbraněmi i humanitární pomocí“, prohlásil ruský prezident a v tom okamžiku skončil na západní frontě klid.
Ať odejde hegemon v pokoji, svět už chce mír
Také svět tentokrát reagoval jinak. Káhira se jednoznačně postavila za Vladimíra Putina, který se stal v Egyptě silným přátelským vůdcem. A byl to Egypt, který zakázal západním vojenským lodím vplouvat do Suezského průplavu. Navíc, se k Putinově mírové linii přihlásila dokonce část Itálie. Český prezident prohlásil jednoznačně, že vojenský zásah v Sýrii je možný pouze po souhlasu Rady bezpečnosti OSN. K tomuto názoru se přihlásila také velká řada dalších zemí. Bylo jasné, že do křížku s Ruskem se nikomu dvakrát chtít nebude.
V současné době je proto primární záležitostí Ameriky, aby mohla ze svých agresivních výroků vycouvat, bez ztráty tváře. Vzhledem k tomu, že prezident Putin má po boku ministra zahraničí Sergeje Lavrova, je velmi pravděpodobné, že tento tandem nějakou skulinu Americe ponechá. Třeba už proto, aby neumíraly další stovky a tisíce Syřanů v nesmyslné válce, která byla stejně jen o západních zájmech kontroly plynu a ropy. Dá se ale předpokládat, že souboj mezi Ruskem a USA s jejich západními spojenci teprve začal.
Brzký výsledek nečekejme, ale podle kroků, které podniká Rusko je vcelku zřejmé, že vláda amerického hegemona právě skončila. A přesto, že i dnes je řada českých politiků, kteří vyhrožují Ruskem, jako zemí zla, je více než očividné, že právě síla Ruska může, společně s Čínou, zajistit rovnováhu sil, tedy mír. Kdyby i tentokrát Rusko ustoupilo, konflikt na Blízkém Východě by byl nevyhnutelný a riziko, že válečná jiskra tentokrát přeskočí do evropského regionu, byla až příliš vysoká. Nezbývá než věřit, že Rusko podpořené Čínou situaci ustojí, a že americký hegemon skoná v míru a pokoji.
Sdílet