GLOSA / Ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová (ANO) nám na nedávné tiskové konferenci předvedla výkon, za který by se nemusel stydět ani herec v antické tragédii. Jenže antičtí herci neměli Instagram. Se slzami v očích líčila těžký osud matky samoživitelky, pro kterou byl obecní byt v Bílině o rozloze 130 metrů čtverečních za lidových 4 500 korun měsíčně jedinou „životní jistotou“. Její rodina prý nikdy nežila nad poměry a drahé dovolené? Velká neznámá. Jenže její vlastní Instagram se mezitím tiše proměnil v cestopis hodný agentury Kuoni. Zatímco v Bílině platila nájem, který je pro průměrného žadatele o obecní byt nedosažitelným snem, její virtuální já se spokojeně usmívalo z pláží v Brazílii, chrámů v Japonsku, toskánských vinic a exotické Srí Lanky. Tomu se v hnutí ANO zřejmě říká „finanční situace, která nebyla růžová“, přičemž jen náhodou měla barvu karibského moře. Vysvětlení přišlo rychle a je, jak už to u věrných spolupracovníků Andreje Babiše bývá, mimořádně kreativní. Japonsko a USA? To platila sestra z Ameriky, aby mohly trávit čas spolu, protože rodinná soudržnost nezná hranic ani rozpočtů. Srí Lanka? Jen skromný „low cost“ výlet, na který si paní ministryně zodpovědně naspořila. Člověk se mimoděk ptá, kolik měsíců bílinského nájmu na takovou skromnost stačí. „Kázat bílinskou vodu a pít brazilské caipirinhy“ není v ANO ničím novým, což je právě to nejsmutnější na celém příběhu. Problémem není jen Mrázová. Problémem je systém, který takovéto chování nejen toleruje, ale de facto odměňuje. Paní ministryně mezitím dál roní slzy a čeká, až zpravodajský cyklus…