NÁZOR / Musím na to pořád myslet. Jak to, že jeden z četných „hrdinských činů“, jakým před časem bylo svěšení ukrajinské vlajky z hlavní budovy Národního muzea v Praze, zůstal Babišovou vládní koalicí dosud neoceněn. Stejně jako následné „hrdinské“ nesplnění ukvapeného slibu, návratu vlajky zpět na průčelí budovy, po skončení výstavy čínských skvostů (nebudeme přece zlobit velkého draka slovem tchajwanských). Tyto „statečné skutky“ neučinilo Národní muzeum jako instituce, jak se všeobecně psalo, ale její generální ředitel Michal Lukeš. Proč jeho skutky současná koalice dosud neocenila, ba ani agilní předseda sněmovny Tomio Okamura? Že by se pan Lukeš snažil marně? Vždyť se chtěl zalíbit za každé vlády a vždy se mu to dařilo. Už vím! Byla to tichá závist Tomia Okamury, kterému Lukeš sebral ono vytoužené prvenství svěšovače. Vyfoukl mi to, tak ho přece nebudu chválit, chtěl možná napsat svému vůdci do Kremlu. Velký svěšovač byl dosazen do vysoké funkce už roku 2002, ve svých 26 letech, tehdejším oblíbeným ministrem kultury, sociálním demokratem Pavlem Dostálem. Volba to byla skutečně velkorysá, zcela ve stylu Dostálových divadelnických gest. Vůbec mu nevadil tak nízký věk a nezkušenost pro tak vysokou manažerskou funkci, v odborně exponované instituci, s takovou historií a tradicí. Dokonce mu nevadila ani následná kriminální aféra, okolo vytunelování Heřmánkova Divadla bez zábradlí, která vypukla záhy po jeho jmenování a byla soudně spočítána na 5,5 milionu korun. Ač byl v době tunelování Michal Lukeš provozním náměstkem divadla a jeho matka v témže divadle pracovala pod jeho dozorem jako účetní, nebyl na rozdíl od své matky vůbec obžalován.