RECENZE / Kdo už si přečetl něco od spisovatelky Petry Klabouchové, jistě ví, že ona se se svými hrdiny, ale ani se svými čtenáři ani omylem nepárá. Spíš naopak. V jejích knihách si zlo, tragédii, strach i bolest prožijete až do morku kostí a kalich hořkosti si s každým, kdo se, chudák, na stránkách objeví, vypijete až do dna. Vona není jiná. Ale rozhodně stojí za přečtení. Jak je autorčiným zvykem, i v této knize se na první pohled odehrává více příběhových linek, zde konkrétně dvě. Ve skutečnosti spolu samozřejmě souvisí, ale to všechno se ukáže až později. Spisovatelka se ale hlavně vrací na svoji rodnou Šumavu, které se tak ráda a s evidentní vášní a pochopením věnuje, a připomíná možná už trochu zapomenutou událost z někdejší vesnice Cimruky, kterou v březnu 1853 postihla obrovská sněhová kalamita. Obleva nepřišla, lidé se nemohli dostat ze svých domků, zvířata umrzla, nebylo co jíst. Už Karel Klostermann tragédii popsal v jedné ze svých povídek. Klabouchová jde ale samozřejmě mnohem dál. Nejde zdaleka jen o hlad, ale o zlo, o to nejtemnější, co v lidech dřímá a nad čím možná nelze vyhrát. Šílenství? Zvířecí pudy? Nebo cosi, co se kolem nás uprostřed bílé tmy po mnoha týdnech probudí a už neodejde? Kdo ví. Zároveň s tím sledujeme příběh dvou bratrů, kteří nešťastným děním osudu skončí bez rodičů u svého dědečka, kterému se ovšem říká dědek, na Šumavě. Dlouho po cimrucké tragédii, ale přece jen nejspíše ne dost dlouho na to, abychom nemohli vysledovat stopy,…