ESEJ / Že se společnost nejen v naší vlasti v posledních letech radikalizuje a zároveň se propadá do marasmu, není žádným tajemstvím. Příčin je více, avšak deformace jazyka a veřejné diskuse je nepochybně jednou z nich. Vinou či zásluhou sociálních sítí jsme nastolili zcela nový typ komunikace, který nastavený systém záměrně polarizuje. Běžná slova, která se osvědčují v přímém rozhovoru, selhávají v anonymitě internetu. Mezi kolegy, přáteli, nebo členy rodiny, pokud s nimi hovoříme tváří tvář, přijímáme za normální a přijatelné, že se dobrý člověk může mýlit, může selhat, může zklamat naše očekávání, přesto ve většině případů nepřestává být přítelem, kolegou, rodinou. Umíme odpustit. V zápalu boje v hlubinách anonymního informačního vesmíru se však propadáme do dualistického modu, v němž jsou lidé buď absolutně dobří, nebo absolutně zlí. Vedeme soukromé svaté války. Stáváme se nelítostnými sudiči, kteří neodpustí žádný minulý, současný, ani budoucí omyl či poklesek. Člen naší falangy je ve virtuálním prostoru náš a „našilidi“ nikdy nemohou udělat nic zlého, ani kdyby v přímém přenosu zavraždili babičku a utopili pět koťátek. Náš sportovní klub, naše kapela, naše církev, naše politická strana je jediná pravá, stává se náboženskou sektou a její předseda neomylným a svatým veleknězem. Naopak ten, koho jsme si zvolili za archetypálního nepřítele, může mít tisíc zásluh, ale například stačí, aby byl v mládí v KSČ, a už je to pro „našelidi“ (hlavně ty, kteří také byli v KSČ) bolševický rozvědčík, mlátička studentů a fízl. Stačí vyjádřit soucit s oběťmi pogromu 7. října 2023 a pro některé horlivce…