Na nový životopisný film, který přibližuje Michaela Jacksona, s názvem „Michael“ reaguje v komentáři Don’t whitewash Michael Jackson v britskému magazínu The Spectator Julie Burchillová. Pro Smart News její text přeložil Michal Achremenko.
Nejsme zvyklí na to, že by slavní pedofilové oplývali velkým talentem. Možná proto, že svými silami plýtvají na svoji temnou vášeň. A především jsou to velcí manipulátoři. Je snadné oddělit kulturní přínos Huwa Edwardse [moderátor BBC obviněný z držení dětské pornografie, pozn. red.], Jimmiho Savila [moderátora BBC, o němž se po smrti zjistilo, že páchal sexuální násilí, pozn. red.] a rockového zpěváka Gary Glittera [opět dětská pornografie, pozn. red.] od jejich života a oprostit se od toho.
Avšak na druhé straně jsme ochotni prominout Caravaggiovi, velkému malíři, zneužívání chlapců jen proto, že se tak stalo dávno a jeho oběti už nemohou promluvit. To se týká i pedofilního malíře Paula Gaugena, který po celé roky šířil syfilis mezi mladé Tahiťanky. A třeba náš britský sochař, typograf a grafik Eric Gill, tak ten zneužíval své dcery, dokonce i svého psa.
Když uvážíme, kolik pedofilů bylo podporováno a chráněno i jejich okázalou kajícnost, je s podivem, jak třeba BBC může stále oslavovat tyhle nadšené trýznitele dcer a psů. To konkrétně svým sousoším Prospero Ariel u svého hlavního vchodu [viz obr. vpravo].
A asi ne zcela náhodou v roce 2022 se jistý muž vyzbrojil kladivem a poškodil Gillovo sousoší stojící před Broadcasting House. A křičel přitom: Považte, „pedofil!!!“ Reakcí BBC bylo, že vynaložila na restauraci sochy více než půl milionu liber [cca 14 mil. Kč]. A vztyčila kolem ní ochranné zábradlí. Vítejte, sexuální násilníci….
Otřesená důvěra v Michaela Jacksona
Pro nás, kteří máme poněkud prostší chutě, je Michael Jackson problematický umělec a těžko se s tím, co se dělo, vyrovnáváme. Anebo ještě přesněji, ptáme se, jestli stojíme o to poslouchat v rádiu jeho hudbu. Mnoho stanic ji zakázalo po otřesných scénách z dokumentárního filmu Leaving Neverland, ale dnes už ji opět vysílají. Ale měli bychom ignorovat jeho nahrávky poté, kdy jsme slyšeli svědectví jeho obětí? Anebo bychom měli člověka oddělit od jeho hudby, když víme o utrpení těchto dětí?
Je to možné, jenom ne pro jeho oddané fanoušky. Ti razí heslo všechna obvinění ignorovat a „vyprat“ je. Nikoliv však ve smyslu jeho snahy vybělit si jeho kdysi tak milou tvář. Vždyť i jeho vlastní děti jsou tak světlé, že připomínají výsledek zakázaného vztahu mezi Nicole Kidmanovou a postavou milého ducha z filmu Casper. To nám má připomenout, jak velký frajer to byl…
Pojďme k novému filmu: Nový film Michael, kde Jacksona představuje jeho synovec Jaafar, za pomoci jeho majetku a využívající jeho originální zpěv v této snaze jen dále pokračuje.
„Budoucí historici umění uvidí v tomto životopisném filmu o Michaelovi Jacksonovi přelomový moment žánru. Bude vnímaný jako opominutelný film, v němž je tato postava zcela vytržena z reality a zahlcuje nás dvěma hodinami čiré a neředěné sračky. Jak to vyjádřil americký filosof Harry G. Franfurt v eseji O sračce jako o projevu, který nás má přesvědčit bez ohledu na to, co je pravda,“ uvedl v deníku Times Kevin Maher.
Zní to strašně!
Ale je fakt, že Jackson je ve filmu zpodobněný jako někdo mezi sv. Františkem z Assisi a princeznou Dianou, kterému matka jako dítěti řekla, že mu Pán požehnal a osvítil ho. Fascinovaný pohledem na dětské fanoušky na invalidních vozících, kdy i navštěvoval dětské nemocnice, ale připomíná spíše moderátora Savilu než princeznu Dianu.
„Hudba je to bezesporu brilantní… Jackson byl geniem své generace a jeho hudební odkaz je nezpochybnitelný. Prodej jeho desek se během odhalení aféry v Neverlandu zvýšil o 10 procent. Asi by si zasloužil víc, v lepším i zlém než takový film,“ doplnil Maher.
A to nejspíš proto, že producent prohlašuje, že je to způsob, jak Jacksona „polidštit, nikoli přikrášlit“. Ale upřímně…, je jen štěstí, že děj končí rokem 1988. Tedy ještě dříve, než se objevila obvinění ze zneužívání dětí.
Můj vztah k Jacksonově dílu
Můj vztah k Jacksonově dílu je stejný jako k tomuto filmu. Přestala jsem být jeho fanynkou, když stále více blednul a křehnul. A když zcela ztratil nadšení, které měl, když byl mladší. Jak rostla jeho sláva, oblékal se do císařových nových šatů. Až byl úplně nahý…
V dobách své největší slávy ale reprezentoval i lepší část pop-soulu. Což bylo hlavně díky tomu, že měl geniálního producenta Quincy Jonese. Ten udělal z jeho hudby zázrak. Když Jackson zkoušel na Black and White Minstrels [britská TV show, pozn. red.], ječel a kňučel a sahal si do rozkroku. To všechno bylo tak zvláštní… Podobalo se to dospělému muži, který si obuje matčiny lodičky na vysokých podpatcích.
Ke konci byla jeho hudba už posmutnělá. Vzpomeňte si na písničku z roku 1995 Earth Song, pedofilovo dno. S textem tak pitomým, že připomíná depresivního robota uvízlého mentálně ve věku 13 let. Docela bez updatu.
- A co zvířata? Království v prachu.
- A co sloni? Ztratili jsme jejich důvěru?
Jackson v klipu navíc vypadá jako mrtvý zvoník, který se potácí spálenou krajinou budoucnosti. Míjí smutné africké rodiny a domorodé Australany. Došel na cestě ke zbělení tak daleko, že celé to drahé představení bije do očí jako příklad komplexu bílého muže, kterého to pudí k lacinému zachraňování barevných.
Bob Geldof sklízí kritiku za pomoc Africe. Jděte do háje, říká kritikům
V komickém kontrastu k výše uvedenému textu z hlubokomyslné písně basista Guy „Like A Prayer“ Pratt vzpomíná, jak se Jackson v době natáčení zotavoval z náročné plastické operace. Schovával se za mixážním pultem. Pokyny Prattovi dával přes asistenta. Oba přitom předstírali, že tam Jackson vlastně není.
A říká se, že Jacksonovi byla i ekologie ukradená stejně tak jako dnešním bláznivým a levicovým Zeleným. Jeho jediným „politickým“ zájmem bylo spojit děti se životním prostředím a prezentovat se jako dobrý člověk. Pak si mohl dělat to, co chce, jak to vidíme na příkladu nevládních organizací a predátorských mužů, kteří v nich pracují.
Jackson jako inspirace
Čím slavnější Jackson byl, tím více se jeho hudba zhoršovala a ztrácela základní prvky soulu stejným tempem, jak jeho pleť bledla. Ale ta jeho hudba z období Jackson 5!
Ještě ani nebyl teenager, když se jejich písně I want you back, The love you save a I´ll be there v roce 1969 vyšplhaly do čela Billboard Chart. Byla to tříminutová mistrovská díla.
Když píseň Never can say goodbye v roce 1971 vyšla, bylo Jacksonovi 13 let a mně 12. A i když to zní přehnaně, cítila jsem, že je to první písnička, která mi ukázala, co to znamená být zamilovaná. Určitě to byla jeho nejlepší soulová alba.
A tak je můj postoj fanouška Michaela Jacksona jasný. Mám na mysli alba, která nahrál, když ještě nezneužíval děti – sám byl dítě. To je jako kdyby je nahrál jiný člověk než ten, kdo nezletilé hochy učil v Neverlandu pít víno. A říkal jim, že je to „Ježíšův džus“ z plechovek od Coca Coly. Stále lepší, než kdyby je obtěžoval. Zbožňovala jsem ho, když jsem byla dítě a on také. Řečeno natvrdo, byl ještě příliš mladý na to, aby už dělal nějakou škodu.
Jeho pozdější hudba mě nezajímá, ale mnoho jiných ano. Ale jestli brebentící lidé v BBC mohou mít svého Erica Gilla [autor sousoší Prospero Ariel před budovou BBC, pozn. red.], proč by nemohli tančit na hudbu Michaela Jacksona? Já jen dodávám – ale s rozumem a bránit se tomu, aby obdivovali jeho temné stránky, které si zaslouží jen výsměch. A právě to tenhle film nedělá.
Julie Burchill, autorka žijící v Brightonu, The Spectator
Foto: Pixabay.com
