Neprodané vinylové desky lze znovu zpracovat a využít při výrobě nových desek. Tuto známou věc znovu potvrdil projekt českého výrobce obalů a LP GZ Media se společnostmi Warner Music Group a londýnským studiem Abbey Road Studios.
O projektu informoval Tomáš Kubík, který mediálně zastupuje společnost GZ Media. Podle něj účastníci projektu zpracovali přibližně 10 000 neprodaných desek napříč interprety, tituly a lisovnami. Desky nejprve rozdrtili a následně z nich vylisovali několik variant nových vinylů s různými podíly recyklovaného obsahu v rozmezí od deseti do 100 procent.
„Takto vyrobené gramodesky hodnotili prostřednictvím důkladných slepých poslechových testů koordinovaných se studiem Abbey Road Studios odborníci, aniž věděli, jakou variantu poslouchají,“ popsal Kubík.
Výsledky podle něj ukázaly, že zpětně získaný materiál lze úspěšně využít ve výrobě nových gramofonových desek. A to při zachování zvukové kvality a výrobních standardů očekávaných u dnešních fyzických nosičů. Což potvrdil i masteringový inženýr ze studia Abbey Road Miles Showell.
„Posluchačům vinylu na zvukové kvalitě velmi záleží, takže nároky na tento projekt byly od začátku vysoké. Zaujalo mě, jak konzistentní byly desky napříč různými materiálovými směsmi. Ukazuje to, že udržitelnost a zvuková kvalita nemusí stát proti sobě,“ řekl.
V GZ Media objevili Ameriku
Jakkoli se výše uvedené může na první pohled zdát jako něco docela průlomového, v GZ Media jen potvrdili to, co v USA dělali už v 70. letech. A mnohde jinde to dělají dodnes. Nicméně i tak jde o zajímavý příběh.
Vinylové desky se v USA v 70. letech začaly recyklovat hlavně kvůli ropné krizi v roce 1973. Ta vedla k prudkému zdražení ropy, a tak i nedostatku polyvinylchloridu [PVC]. Kvůli rostoucím nákladům na výrobu tak sáhly hudební společnosti k recyklaci neprodaných nebo poškozeních desek. A to tak, že začaly drtit a tavit neprodané zásoby starých desek a přebytečné odřezky z výroby. Získaný granulát [regrind] pak míchaly s novým vinylem pro lisování nových alb.
Přesto se ukázal problém. Desky se drtily i tavily s takzvanými labely. To jsou papírové středy, etikety, desek. Tím ale docházelo ke snížení kvality znovuvylisovaných LP. To proto, že granulát na výrobu desek ztratil na kvalitě.
To se projevilo následovně:
- Znečištění drážek: Kousky papíru a lepidla se při tavení neodpařily, ale zůstaly v plastové směsi. Jehla gramofonu pak v drážce narážela na mikroskopické nečistoty.
- Hlasité praskání a šum: Místo čistého tónu desky často hlasitě šuměly, lupaly a vykazovaly permanentní povrchový hluk, který nešel nijak vyčistit.
- Vady materiálu: Papírová celulóza narušila celistvost vinylu. Desky byly křehčí, náchylnější k deformacím a jehla mohla na papírových mikrokouscích i přeskakovat.
Výše uvedené je jedním z důvodů, proč některé tyto desky na sekundárním trhu mají dodnes nižší cenu, než mají desky stejných interpretů z jiných zemí. Také je ale třeba dodat, že recyklace nebyla jediným způsobem, kterým hudební vydavatelé hledali úspory. Už v roce 1969 vydavatelství RCA Records zavedlo technologii Dynaflex, aby ušetřilo materiál. Tyto desky byly extrémně tenké, ohebné a lisovaly se právě z recyklované hmoty. I tady platí, že vzhledem k tenkosti byly tyto LP náchylnější k ohýbání a kazily zážitek náročným posluchačům.
Barevné desky jsou velký hit…
Tohle všechno už je ale minulostí. Dnes se recyklovaný vinyl zpracovává už docela jinak. Středy desek se důsledně vyřezávají a zpracovává se pouze čistý vinylový granulát, díky čemuž kvalita nikterak neutrpí. I když ani to nemusí platit vždy. A to proto, že aktuálním trendem u LP jsou barevné vinyly, k jejichž výrobě se používají i speciální chemické barvy. Ty nahrazují dřívější saze, či starý dobrý černý uhlík, který se hlavně přidává do granulátu klasických černých desek. To proto, že ten je ve své původní podobě bezbarvý. Ale ony dnes tolik populární barvy mohou způsobovat vyšší hladinu šumu při přehrání desky. A to hned z několika důvodů. Je to absence zpevňujícího uhlíku, rozdílné tavné teploty různých barviv a složitější optická kontrola chyb při výrobě.
Problémy se mohou týkat hlavně vícebarevných desek, takzvaných splatter, marble neboli mramorovaných, a hlavně vícebarevných LP. Každé chemické barvivo totiž mění bod tání a viskozitu vinylového granulátu. A navíc když lis vylisuje desku složenou z několika různých barevných granulátů, tyto plasty se sice spojí, ale v místech jejich dotyku vznikají mikroskopické přechodové švy. Jehla gramofonu tyto nepatrné změny v hustotě a tvrdosti materiálu zaznamená a interpretuje je jako lupnutí, prasknutí nebo zašumění. Na druhou stranu je třeba také říci, že tyto vady jsou při správné výrobě tak minimální, že je 99,9 procenta posluchačů vinylových desek ani nepostřehne. Zvlášť, když si desky přehrávají na nekvalitních audio sestavách. Třeba gramofonech z hypermarketu…
Marketing je marketing, ale poctivá vinylová deska je víc
I navzdory výše uvedenému GZ Media recyklaci desek uvádí jako horkou novinku. A sází i na populární téma. Podle Tomáše Kubíka vedle hudebního testování projekt GZ Media totiž posuzoval i environmentální dopady opětovného zpracování neprodaných vinylů. A zjistil, že opětovné využití zpětně získaného materiálu nejen snižuje spotřebu primárního PVC, ale přináší úspory v dopravě, skladování, třídění a drcení. A to všechno dohromady má podle něj pro přírodu blahodárný efekt.
„Výpočet uhlíkové stopy produktu podle projektu ukázal potenciál snížení emisí uhlíku o více než deset procent ve srovnání se scénářem, kdy jsou gramodesky vyráběny z primárního materiálu,“ uvádí Kubík.
To je jistě chvályhodné, ale i přesto každý opravdový milovník vinylových desek dobře ví, proč se třeba LP desky vyrobené v Indii prodávají na sekundárním trhu často za až docela nekřesťanské peníze. Je to i kvůli tomu, že většina vyrobených desek v Indii má obvykle absolutně tu nejvyšší gramáž. A to proto, že v Indii se nikdy nemazlili s nějakými úsporami nebo uhlíkovou stopou. Naopak dali vinylové desce z hlediska materiálu to, co jí náleží. A mnohdy ještě více.
–DNA/ČTK–
