PRAHA – Tento článek Jana Jelínka poměrně trefně ukazuje, jak snadno lze „transformovat“ dějiny či autorství historických výroků. Pravda je ale jen jedna. Nemůže jé být ani půl, ani ji nelze koupit či prodat. Je prostě jen pravda, a dříve nebo později, stejně vyjde najevo. Nepotřebuje komentáře, protože ty se jí snaží někam nasměrovat, „po svém“, ale vždycky někam. Ale pravda je vždy jen „teď a tady“ ve své neměnnosti. Po všech procesech revolučního kvasu začínají vítězové přepisovat historii A pravda? Ponejvíce jen smutně postává stranou a kouká.
Se smrtí a pohřbem exprezidenta Václava Havla byla státními činiteli a sdělovacími prostředky pompézně glorifikována jeho rozporuplná osoba, která se zapsala do dějin naší země absurdními politickými činy.
Mnohokrát byla médii omílána věta, kterou vyslovil za hadrové revoluce v listopadu 1989: »Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.« V čase okázalého smutnění nad Havlovým odchodem z pozemského světa na sklonku loňského roku nikdo z pravicových žurnalistů ani politiků nenašel odvahu uvést jeho výrok na správnou míru – že toto krásné a ušlechtilé krédo není autorstvím Havlovým, které si tenkrát před dvaadvaceti roky přisvojil.
Nebo jsou takovými nedouky, kteří nevědí, že toto duchaplné krédo vyjádřil indický humanista a bojovník proti britské koloniální nadvládě za nezávislost své vlasti – Indie – Mahátma Gándhí?! Ani Václav Havel to ještě za svého života neuměl čestně přiznat. Nyní český parlament schválil zákon, který oceňuje Havlovy zásluhy.
* * *
Tento zákon stručně zní: »Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.« Slušelo by se však ještě do tohoto zákona vtělit, že se Václav Havel rovněž zasloužil o mystifikaci občanů naší země nejen ukořistěním Gándhího kréda o pravdě a lásce, ale i tím, že jim falešně nabulíkoval ty nejsvětlejší zítřky, v nichž nebude nezaměstnanosti, kterou je prý budou strašit komunisti.
Na nehoráznost Havlova plagiátorství při přisvojení si Gándhího výroku upozornil ve své internetové zprávě erudovaný český novinář Zdeněk Hrabica a doložil to pádným argumentem očitého a naprosto věrohodného svědka. Hrabica byl totiž počátkem 80. let uplynulého století přijat v Dillí indickou premiérkou Indírou Gándhíovou v jejím úřadě. Stalo se tak půl roku před její smrtí, než byla při atentátu zavražděna fanatikem v blízké zahradě.
* * *
Hrabica přitom s úctou sděluje, že »chvíle, strávené v její pracovně, byly pro mne nezapomenutelným zážitkem pro celý život. Drobná, postavou menší sympatická žena, vzpomínala na svou návštěvu Prahy. Seznámila mne se svým pracovním stolem a se systémem dvou košů k vyřízení své denní pošty.
Zastavila se se mnou u obrázku na zdi – nakresleného tužkou, dárku od svého otce Džavaharlála Nehrúa, s portrétem Mahátmy Gándhího. Přečetla mi text pod obrázkem s jeho slovy: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Mahátma.«
* * *
Hrabica dále podotýká, že několik let poté si tuto myšlenku – mírně řečeno – vypůjčil Václav Havel. Jenže v českých učebnicích pro děti ve školách zanedlouho po 17. listopadu 1989 suverénně zdomácnělo, že autorství myšlenky náleží Havlovi. A pak dále s přibývajícím lety u nás bylo autorství Gándhího myšlenky zaváto nánosem prachu.
Hrabica se právem rmoutí nad tím, že tím skutečná pravda utrpěla fiasko a ponížení a je ještě smutnější, že český národ této lži věří. Ale pravda přesto pořád zůstává pouze jedna, zdůrazňuje Zdeněk Hrabica: »Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí patří Mahátmovi Gándhímu.«
Autor: Jan JELÍNEK
Zdroj: Haló noviny
Zdroj foto: Wikipedia
Sdílet