KOMENTÁŘ – Štvanice proti místopředsedkyni SPOZ už připomíná hon na čarodějnice. Povolávají se svědci, kteří nejspíš Ditu Portovou nikdy osobně neviděli, ale aby se zavděčili vedení strany, které si osvojilo inkvizičně totalitní manýry, ji vyzývají, aby se „umravnila“ a táhla s nimi za jeden provaz. Její jednou vinou je ale snaha, a to od počátku, aby se dodržovala pravidla a stanovy. Jejím největším hříchem je úcta k lidem, řadovým občanům.

Přiznám se, že po zhlédnutí stránek SPOZ, se mi udělalo hodně nevolno. Ditu Portovou vyzývají k ukázněnosti lidé, kteří nebyli ani na Krajské konferenci v Plzni, ani na Krajské konferenci v Praze. Znají tedy všechno jen z doslechu, a podle reakcí bych řekla, hodně vzdáleného. A tak přesto, že jsem nechtěla do těchto kalně páchnoucích vod vůbec vstupovat, arogantní, totalitní jednání vedení SPOZ, mlčením prostě přejít nešlo. Připomnělo mi dobu, kdy řada lidí byla z různých důvodů „přesvědčována“ k podpisu anticharty, aniž by skutečnou Chartu 77, kdy četli.

Nikoli Ditě Portové, ale oněm „umravnitelům“ jde především o koryta. Osobně jsem byla přítomna na obou konferencích – v Plzni i v Praze – a v obou případech dosvědčuji, že vše proběhlo řádně a naprosto striktně podle stanov. Ostatně, neznám ve straně nikoho, kdo by ovládal stanovy tak, jako právě Dita. Snad ještě Josef Baxa, který byl rovněž „vyškrtnut“, pro změnu z pražské kandidátky. I to, o něčem svědčí. Lidé, dodržující pravidla, jsou zřejmě vždycky nepohodlní a je třeba je odstavit.

K čemu čest, když nejsi vítěz?

Dita Portová není člověk, který by se mstil. O této situaci jsme hodně mluvily a její angažmá v médiích má podstatně hlubší rozměr. Stejně jako všichni „vyškrtnutí“, a mám tu čest mezi ně patřit (podotýkám, z nevolitelného místa), má i Dita Portová v prioritním hledáčku naše lidi, občany, o něž se drtivá většina politiků slovně zajímá jen ve chvíli, kdy se jím to hodí, tedy před volbami. Lidé z původní kandidátky Plzeňského kraje byli jiní, a proto jsem také „do toho“ s nimi ráda šla.

Stranickým vedením dosazené „kukačky“ většina z delegátů konference vůbec neznala. Navíc, když někdo vstupuje na kandidátku s vědomím, že bylo kvůli němu porušeno hned několik článků stanov, nemá asi se ctí zrovna moc společného. To platí i pro současného lídra Plzeňského kraje Jana Kůrku, který byl uražen, že nebyl konferencí zvolen lídrem kandidátky. Hlasovali pro něj jen tři lidé, včetně něho. Tento bývalý olympijský vítěz ve střelbě přizpůsobil své úrovni dokonce olympijskou myšlenku, když prohlásil: „K čemu čest, když nejsi vítěz?“.

Vyškrtnutí a následně vyloučení

Senátora Vladimíra Drymla vedení strany oslovilo jako lídra na královohradeckou kandidátku. Pak ho, bez jeho vědomí, vyškrtlo a následně vyloučilo ze strany, protože toto jednání označil za lumpárnu. Hodně už pamatuji a kombinace slov „vyškrtnut“ a následně „vyloučen ze strany“, mi doznívá v uchu z dob „normalizace“ po invazi v roce 1968.

Nejde ale jen o Ditu Portovou, Miroslava Šloufa, Andreu Brzobohatou ze sdružení amputářů „No food, no stress“, nebo další desítky lidí, vygumované po republice z kandidátek. Jde v prvé řadě o naše občany, o lidi, kteří by této straně mohli a chtěli uvěřit. Mohou ale věřit lidem, kteří nedodržují vlastní pravidla, že budou dodržovat sliby dané lidem? Stačí se podívat do médií, jak mění své vlastní postoje.

SPOZ od počátku tvrdila, že nepůjde do žádné vlády, že nebude opakovat chyby Věcí veřejných. A najednou se dozvídáme od pana kancléře Mynáře, že do vlády je SPOZ ochotna vstoupit. A to přesto, že to nedoporučoval ani náš stranický guru, prezident Miloš Zeman. Pak se zase dozvíme od Radka Augustina, že Vratislav Mynář mluví vlastně jen za sebe a SPOZ do vlády nepůjde. Tak jak to vlastně je?

Čí zájmy by hájili „nastrčenci“?

Deklarovali jsme se jako levicová strana, a podporovali Miloše Zemana jako levicového prezidenta. Dnes ale nemáme jistotu ani v tom, že by se tito nastrčení kandidáti levicově chovali a hájili levicové, sociálně přijatelné postoje. Není jich totiž málo, co hrají modrými odstíny ODS, jejíž základní hodnotou je ignorování řadových občanů.

Opravdu bude někdo věřit případným zákonodárcům, co zradili své vlastní zákony? Sotva. Jako novinář se v Poslanecké sněmovně pohybuji od roku 1990 a musím říct, že jsem tam zažila leccos. Ale při představě, že ty různé lobby a levárny dostanou významnou posilu v podobě některých „zákonodárců“ SPOZ, mě docela děsí. Už proto, že každý z nás, kdo dal této straně své jméno, by se v tom okamžiku stal spoluviníkem. Je mi moc líto, že se s těmi padouchy dostávají do jedné roviny velmi slušní lidé, jako je třeba Ilona Švihlíková, nebo Martin Pecina, a určitě by se našli i další. Jak by to pak ale dopadalo při rozhodován v poslaneckém klubu? Tito lidé by se ocitli v menšině.

Jistě, vedení strany by uvítalo, kdyby vše proběhlo v tichosti a odstavení členové by jako ovce takzvaně „sklapli kufry“, eventuálně uraženě odešli ze strany, ovšem teprve poté, co by těm „nastrčencům“ pomohli s kampaní. Ale jsou i lidé, kteří když zjistili, že ti, jimž věřili, byli vyškrtnuti, odstoupili z kandidátky sami, protože s „tím“, co tam bylo dosazeno, nechtěli mít nic společného. Ani oni nechtěli páchat na příznivcích svých i strany podvod.

Štvanice, jako tradiční nástroj totalitní moci

I mě se lidé ptají, proč tedy ze strany neodejdu, když mě ty podrazy štvou. Za dobu těch ohavných tahanic jsem to ve skutečnosti zvažovala mnohokrát. Možná je to bláznivý idealismus, ale stále ještě chci právo a spravedlnost pro tuto zem. Věřím v lidi, jako je Andrea Brzobohatá nebo paní doktorka Pavlíčková. A věřím i v lidi, jako je Dita Portová. Vedení SPOZ na ni uspořádalo štvanici, která je vysilující a skličující, už proto, že zradili lidi, co se původně tvářili, že chtějí stejné změny, jako my. A věřím hlavně v náš národ, že dokáže rozeznat pravdu od lži.

A navíc si říkáme – proč bychom měli jít my? Ať jdou ti, kteří zradili stranu, občany i svého prezidenta. I když víme, že oni se budou držet zuby nehty, protože už za 3 procenta hlasů našich občanů, dostane strana peníze. A to je to korýtko, od něhož neodejdou, i když jim reálná moc zákonodárců unikne.

Dita Portová sice tuto válku nezačala, ale nevzdává ji. Ne proto, že by tím něco získala. Tomu by už dnes asi neuvěřil ani totální troglodyt. Je tu ale jedna věc, které nemůže být jen půl nebo jiný kousek. Je to pravda. Pravda o tom, co se na naše lidi chystá, a před čím je třeba je varovat.

Jeden z našich stranických kolegů řekl, že hon na Ditu Portovou mu připomíná to, co četl o štvanici na Miladu Horákovou. Také tehdy se musely různé organizace i osobnosti vyjadřovat k rozvracečské činnosti doktorky Horákové, aby lidé nepochopili, že bojuje o ně, o jejich práva, o právo na demokracii. Pravda, dnes už se za odlišné názory fyzicky nepopravuje. Ale nezačínalo to také, tak nějak podobně…?

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.