Už dávno nejsme v Afghánu. Ani stát, který nás tam tehdy vysílal, už není. Dnes jsou tam místo nás Američané. Tak začíná svoůj příběh  spisovatel a bývalý účastník války v „Afghánu“ Abdudžabor Abdudžalilov.

AfghanPřijel jsem do Kandaháru jako zástupce sousedního státu (Tádžikistánu). Nic se tam za posledních 20 let nezměnilo. Na první pohled. Ve skutečnosti se změnil postoj lidí k nám.

–    Jak se vám žije? – zeptal jsem se jednoho z bývalých významných polních velitelů.

–    Bojujem, – odpověděl stručně.

–    A co nepřítel? – zeptal jsem se.

–    Aále, – mávnul rukou – To nejsou muži. Znají jen jedno – rakety. Muži tak nebojují. Nejprve sto raket, a pak se objeví jeden voják. Postav se v terénu! Jeden na jednoho! Ukaž sílu, jako muž! – dostával se do varu.

«Povím ti příběh. Bylo to za války s Šuravi (sovětskými vojáky v Afghánistánu)

Bylo nás sto padesát a potřebovali jsme projít údolím, ale na vyvýšenině nad cestou se «uhnízdili» Šuraví. Věděli jsme naprosto přesně, že je jich pět. Z počátku jsme vyrazili přímo. Zaštěkal kulomet. Tak jsme se pustili oklikou, Tam nás také prohání kulomet. Tak jsme to vzali současně ze tří stran a ze tří stran nás polejvají kulometnou palbou. A tak celých šest dní.

Šest dní, po které nemůžeme projít do soutěsky. Už jsme přišli o stovku lidí. Teprve sedmého dne, došla té kótě munice.

Došplhali jsme k vyvýšenině a našli tam těch pět mladých kluků. Ani jednomu z nich ještě nebylo přes dvacet. Vyhladovělí – jídlo jim došlo už před pěti dny. Tekutinu neměli v ústech dva dny. Sotva se drží na nohou, ale koukají jak vlci! Sežrali by nás zaživa! Podíval jsem se na ně a říkám: – konec Šuraví, pomodlete se. Přísahám při všech svatých, byli jsme připraveni je roztrhat na kusy! Oni se semkli, vzali za ruce a postavili se mlčky do řady. Opravdoví muži!

Tak jsme je nakrmili, dali jim napít, převázali jim rány. Další den jsme jim dali zbraně a já jim řekl: Šuraví, chtěl bych, aby moji synové byli stejní, jako vy. A teď jděte. A oni šli, a ani jeden z nich se neohlédl».

«To je protivník! », obrátil se opět přímo na mne. «A ty se ptáš – Američani…».

Já si v tu chvíli v duchu připomínal, jak mocná byla země, která měla takové syny. Syny, kteří dokázali nadchnout i nepřítele.

Řekl jsme mu: – «Kumandone (veliteli) ale já byl tehdy také v těch jednotkách a také jsem střílel do Afghánců.»

Vstal, uklonil se. Pravda, jen velmi zlehka. Jen hlavou. Pak řekl: «Muž se zoceluje v boji. Vidím ti na očích – jsi bojovník. Jinak bys taková slova ani nevyslovil! A ty se mě ještě ptáš, s kým dneska bojujeme?»

 

Abdudžabor Abdudžalilov
Tádžický autor píšící v ruštině, který prošel afghánskou válku v dobách Sovětského svazu.

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.