Bude opět řídit zahraniční politiku kníže?

14 prosince 2013, Radka Zemanová-Kopecká

ANALYTIKA – Pro vnější vnímání české republiky je mimořádně důležité, kdo zasedne do křesla ministra zahraničí. Jednání o složení vlády jsou v plném proudu a v kuloárech se v souvislosti s tímto úřadem vytrvale střídají tři jména – Lubomír Zaorálek a Hynek Kmoníček za ČSSD a Martin Stropnický z Babišova hnutí ANO. Co lze od kterého z nich očekávat? Nebude opět řídit českou diplomacii Karel Schwarzenberg, i když takzvaně «zpoza rohu»?

 trio proi zaminiZačněme klasikou, že každý z nich má své silné a slabé stránky. V případě Martina Stropnického je jeho nespornou předností, že už pracoval nejen v exekutivě, ale i bezprostředně na úřadu Ministerstva zahraničních věcí. Pravda, bylo to zhruba před 20 lety, kdy byly podmínky v zemi i v resortu «poněkud» jiné.

 Stropnický byl navíc za Tošovského vlády dokonce ministrem kultury, takže v této sféře si dokonce lze představit, co od něj lze očekávat, zatímco v zahraniční politice je to svým způsobem «černý kůň». Neradno zapomenout ani na jeho přízeň vůči ex-ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, kterého velmi podporoval i při prezidentské volbě. Vzhledem k tomu, že se předsedou Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny stal právě Schwarzenberg, dostala by se česká zahraniční politika takzvaně «z deště pod okap». A to už nemluvě o tom, že Miloš Zeman na Stropnického podporu Schwarzenbergovi také určitě nezapomněl.

 Jako ministr kultury ovšem Stropnický splnil svou misi velmi úspěšně, už proto, že vytrval ve svém křesle až do konce, což v «divokých devadesátých» nebylo vůbec jednoduché.

 Sociální demokrat Lubomír Zaorálek je nejbližším spolupracovníkem vcelku jasného premiéra Bohuslava Sobotky. A je pochopitelné, že v rámci různorodé koaliční vlády, se bude Sobotka snažit mít věrného Zaorálka co nejblíž, jako vice-premiéra. Tím spíš, stane-li se Andrej Babiš vice-premiérem pro ekonomiku, může být Zaorálek velmi vhodnou osobností jako vice-premiér a ministr pro evropské záležitosti, už pro svou velkou přízeň eurointegraci. Toto ministerstvo nabývá zejména v současné době na významu, protože jsou před EU nastoleny velmi závažné otázky, které je třeba řešit a ČR bude potřebovat svého ministra, který se v té problematice velmi dobře orientuje.

 Neméně důležitý je i poměr sil ve vládě, protože při dvou vice-premiérech (Zaorálek a Babiš) obvyklých pro takto početnou vládu, by převaha sil byla na straně premiéra. Není ovšem vyloučeno, že si KDU-ČSL vymůže i svého vicepremiéra. Této ministraně zřejmě nějak nechce docházet, že když to s vydíráním přežene, mohou se velké strany obejít i bez ní.

 Jako třetí se objevuje na scéně další sociální demokrat – Hynek Kmoníček. Ten nepřerušil členství v ČSSD, nestal se ani členem «Zemanovy» vlády, ani se nespojil s rebelujícím Michalem Haškem. Stručně řečeno, netrpí vůči ČSSD žádným z politických «smrtelných hříchů», proto může být přijatelný i pro premiéra. Ze všech tří kandidátů je to navíc jediný zkušený diplomat v rozsahu od třetích zemí, až po post velvyslance naší země v OSN.

 Nejčastější kontakt s prezidentem má z vládních resortů právě zahraničí

 Vládní praxe navíc ukázala, že pracovně je z členů Kabinetu nejčastěji ve styku s prezidentem právě ministr zahraničí. Což napovídá, že Lubomír Zaorálek skutečně není na tento post nejvhodnější, vzhledem k závažným rozporům mezi ním a prezidentem, které trvají už řadu let. A to poslední, co potřebuje premiér Sobotka, je bojovat nejen na všech frontách, ale navíc také s Hradem. A to, kvůli Zaorálkovi.

 Z uvedeného proto v této variantě vyplývá pro Sobotku velmi elegantní řešení svízelné situace. Zaorálek jako vice-premiér a ministr pro evropské záležitosti, čímž by se stal z titulu vice-premiéra svým způsobem i nadřízeným Hynka Kmoníčka. Ten by mohl být pro změnu přijatelný pro všechny strany jako ministr zahraničí. A Martin Stropnický by se mohl vrátit na resort kultury, kde jeho mise už jednou byla úspěšná.

 Situace rozhodně není jednoduchá, ale při takovém rozložení by všichni dostali něco a nikdo by takzvaně «neshrábnul» vše, což by vyvolalo jen další nepokoje. Nicméně, takový rozklad je pouze jen jednou konstrukcí z několika, i když ta nejméně konfliktní i nejlogičtější i. Není ale tajemstvím, že v politice příliš logiky očekávat nelze. Má svoje vlastní tahy a není od věcí se podívat, jak by to mohlo vypadat při dalších, i když podstatně méně logických rozloženích.

 Ergo, méně logická konstrukce číslo jedna

 Lubomír Zaorálek trvá na funkci šéfa zahraničí a premiér Sobotka se o něj rozhodne bojovat na život a na smrt i za cenu střetu s prezidentem. Je to zcela reálná možnost, i když nikomu k užitku nebude, zato vyvolá ostrou politickou přestřelku mezi premiérem a Hradem, která, jak už to známe, může vygradovat až do předčasných voleb. Kmoníček zůstane na svém místě, kde dostane za úkol předvést Zaorálka v nekompetentním světle, stejně jak to bylo v případě Karla Schwarzenberga. V dobře informovaných kuloárech ale není tajemstvím Kmoníčkovo naříkání, že nemá chuť «vraždit» vlastního, tedy sociálního demokrata.

 Méně logický rozklad číslo dvě

 Dojde k němu v případě, že se Sobotka bude chtít zbavit «horkého bramboru» tím, že «daruje» ministerstvo zahraničí Martinu Stropnickému. Zde je dlužno připomenout, že samotnému Sobotkovi by to, kromě neklidného vládnutí, nepřineslo zhola nic, protože vztahy mezi Stropnickým a prezidentem Zemanem jsou také, velmi mírně řečeno, vypjaté. V době, kdy Stropnický, příznivec Karla Schwarzenberga, pobýval mimo politiku, psával články, které mu Zeman také určitě nezapomněl. Rozdíl by tu byl pouze jeden: Kmoníček by nemusel «vraždit» vlastní, ale «cizí». Pro zahraniční politiku České republiky by však tato varianta byla nejméně příznivá z uvedených.

 Méně logický rozklad číslo tři

 Vyhledání nového adepta. A přesto, že to nezní příliš reálně, v politice platí «nikdy neříkej nikdy». To už ale nejspíš nepůjde o nějakou významnou osobnost, ale spíše o politika 3. – 4. řádu. Zkrátka, aby se zalepila díra. V takovém případě to ale bude už doslova smrtelná rána pro resort zahraničí, po «pracovních výkonech» Karla Schwarzenberga. Ani České republice by to moc cti neudělalo.

 Rovnováha mezi prezidentem, vládou a ministerstvem zahraničí je nezbytná.

 Mírumilovné vztahy mezi prezidentem, vládou a Černínem jsou prostě životní nutností pro image země. Už v nedávné minulosti se to projevilo, například při jmenování velvyslanců, kde případné spory nevytvářejí zrovna příznivý dojem o České republice ve světě.

 Poslední měsíce ale ukázaly, že ministerstvo zahraničí může pracovat vcelku v klidném režimu, nehádat se s prezidentem a dokonce zabránit únikům informací do médií, což už samo o sobě lze po eskapádách v časech Karla Schwarzenberga nazvat zázrakem.

 Neméně zajímavá je i skutečnost, že se ministru Schwarzenbergovi nepodařilo získat jediný podpis nejen od Miloše Zemana. Ani prezident Václav Klaus mu «nevěnoval» jediný podpis na dokumenty za poslední rok svého úřadu. Tím pádem byla česká zahraniční politika po dva roky doslova zmrazená, což ovšem česká média z lásky k ministru Schwarzenbergovi příliš nerozebírala. Jak by asi vypadala tato politika v případě, že by se stal ministrem zahraničí jeho příznivec Stropnický? Proto se také v případě Stropnického skrývá pro Českou republiku největší nebezpečí, protože zahraniční politiku by opět řídil Karel Schwarzenberg, ministr, který likvidoval takřka cíleně všechny pokusy našich podnikatelů rozšířit české trhy na východ.

 Kam nasměrují českou zahraniční politiku tito adepti?

 Lubomír Zaorálek, politik výrazně proevropských postojů, někdy snad až příliš, i když na lince EU – NATO jsou patrné občasné «poruchy», protože pro svůj levicový postoj nemá zrovna vřelé vztahy s USA. Mimoto, nepracoval Zaorálek ani den ani hodinu na ministerstvu a práce v orgánech exekutivy je pro něj obecně «Terra inkognita». Právě u Zaorálka lze také předpokládat nejostřejší střety s prezidentem Milošem Zemanem, a to nejen z důvodu starých ran. Často totiž už dnes prezentuje Zaorálek své vyhraněné postoje k zahraniční politice ČR, které, kromě přízně k EU, zdaleka ne vždy souzní s názorem prezidenta. To samozřejmě může vyvolávat konflikty premiéra s prezidentem, čemuž je lépe se vyvarovat v zájmu tváře republiky.

 Hynek Kmoníček by při zachování proevropské politiky nezapomínal ani na zájmy vlastní země, ani na vztahy s třetími a rozvojovými zeměmi, protože právě v oblasti ekonomické diplomacie má velké zkušenosti. Jeho prioritou je přeorientování české průmyslové a obchodní sítě do proinvestičního a proexportního směru. Jeho přirozeným spojencem by se tak zřejmě bylo Ministerstvo průmyslu a obchodu.

 Jeho nedostatkem je nulová zkušenost z práce v evropských strukturách, což by se relativně snadno a hlavně dobře vykompenzovalo v případě, že by se vice-premiérem a ministrem pro evropské záležitosti stal Lubomír Zaorálek. Jednoduše řešeno – Kmoníček by «obchodoval» a Zaorálek by se zabýval evropskou politikou a diplomacií.

 Martin Stropnický je jedna velká neznámá, jako ostatně vše v Babišově hnutí, protože o zahraniční politice tohoto subjektu není známo vůbec nic. Jednoduše v programu absentuje. Otázka zní, na koho spoléhají? Proto by politika Stropnického byla nejspíš svéráznou směskou různých proudů, a hodně by záleželo na tom, kdo by zrovna byl vedle něj, protože on sám o zahraniční politice toho nejspíš moc neví. Nebo to alespoň dobře tají. Ani šéf hnutí ANO, sám Andrej Babiš se vlastně nikdy nevyjádřil, zda je eurooptimista, nebo euroskeptik. Jako by sám ještě neměl v této věci jasno.

 Navíc, vzhledem k tomu, že osobou, která by mohla být Stropnickému nablízku je předseda zahraničního výboru sněmovny Karel Schwarzenberg, moc velkých změn oproti politice ex-ministra zahraničí by se tato země asi nedočkala. Naši podnikatelé by pak měli v otázce rozvoje východních trhů zase zaděláno na nepříjemnosti a státní rozpočet další díru v daňových příjmech z obchodu. Schwarzenberg by tak sice neovládal zamini oficiálně, ale prakticky by to byl on, jen prostřednictvím svého zatím nenápadného «koně».

 O co projeví zájem premiér?

 Zatím zůstává ve hře ještě nějaký týden vláda Jiřího Rusnoka. Boj o křeslo ministra zahraničí ale ukáže, o jakou image naší země bude mít nový premiér zájem, a zda mu leží na srdci rozvoj obchodních styků naší proexportní země. Očekávat balíky dalších obchodních příležitostí z Evropy už není zrovna reálné. Bude v jeho hledáčku zájem České republiky?

 Ruský originál materiálu byl uveřejněn v týdeníku Pražský Express

Sdílet

Ваш отзыв

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Реклама
Реклама