V době, kdy USA zpřísňují obchodní politiku vůči Číně i dalším zemím, se nabízí otázka, zda skončil kapitalismus, jak si ho představujeme, tedy jako volný trh a soutěž firem za minimálního zasahování státu.
Zpřísňovat celní politiku začal americký prezident Donald Trump již při svém prvním mandátu v letech 2017 až 2021. První hlavní opatření ale byla oznámena až v roce 2024 v návaznosti na čtyřletý přezkum cel podle Section 301, jenž provádí Úřad obchodního zmocněnce USA [USTR]. Část z nich začala platit už v září 2024, další sazby nabyly účinnosti v roce 2025 a některé dopadají na dovoz až od roku 2026.
U čínských elektromobilů byla dodatečná sazba zvýšena z 25 na 100 procent, u polovodičů z 25 na 50 procent a u solárních článků z 25 na 50 procent. Administrativa prezidenta Trumpa tato opatření vysvětluje snahou omezit závislost na Číně, ochranou domácích investic do strategických odvětví a obranou na čínské průmyslové a technologické praktiky.
Volný obchod jako výhoda silnějšího
Nabízí se otázka, zda podobná politika ještě odpovídá představě kapitalismu jako systému založeného na volné soutěži, otevřeném trhu a co nejmenším počtu bariér. Historická zkušenost ukazuje, že tato představa je příliš zjednodušená.
Kapitalismus nikdy neexistoval pouze jako čistý volný trh. Vždy měl konkrétní národní, politickou a institucionální podobu. Dobře je to vidět na vývoji 19. století. Velká Británie, USA a Německo patřily mezi klíčové příklady průmyslové modernizace, ale každá z těchto zemí postupovala jinak.
Byla boží prozřetelnost, že jsme snížili POZE, říká Karel Havlíček
Británie se stala symbolem průmyslové revoluce a později i volného obchodu. Avšak k otevřenému trhu se přiklonila až ve chvíli, kdy už měla technologický, námořní, finanční a koloniální náskok. Volný obchod tak v britském případě nebyl nástrojem budování průmyslu od nuly, ale spíše prostředkem k udržení již dosažené pozice.
Spojené státy a Německo se naopak v 19. století nacházely v jiné situaci. Jejich domácí průmysl musel dohánět britský náskok, a proto zde měla větší význam ochrana domácí výroby, budování infrastruktury, rozvoj vnitřního trhu a aktivnější role státu. V americkém případě sehrávala cla roli při ochraně mladého průmyslu. V německém prostředí byl zásadní význam hospodářské integrace, celního prostoru a koordinovaného rozvoje průmyslu.
Už historický vývoj ukazuje, že volný obchod a ochrana domácí výroby nebyly v kapitalismu protiklady, které by se navzájem vylučovaly. Spíše šlo o nástroje, které jednotlivé státy využívaly podle své hospodářské síly a postavení ve světové ekonomice.
Stát se vrací do středu ekonomiky
Současný obrat k clům a průmyslové ochraně tak není úplným popřením kapitalismu. Spíše připomíná jeho starší podobu, ve které stát nebyl jen pasivním pozorovatelem trhu, ale aktivním hráčem. Rozdíl je v tom, že dnes nejde o ochranu mladého průmyslu před britskou konkurencí, ale o snahu udržet technologickou a průmyslovou pozici vůči Číně a dalším výrobním centrům.
Analýza: To bylo křiku kvůli clům Trumpa. A výsledek? Nic než křik
To neznamená, že cla jsou automaticky správná nebo ekonomicky bezbolestná. Mohou zdražovat dovoz, zatěžovat spotřebitele, narušovat dodavatelské řetězce a vyvolávat odvetná opatření. Mohou také chránit neefektivní výrobce a snižovat tlak na inovace. Současně ale ukazují, že dnešní hospodářskou soutěž nelze oddělit od otázky moci, bezpečnosti a státní strategie.
Cla na zboží tak nejsou jen technickým opatřením obchodní politiky. Jsou součástí širší debaty o tom, jaký typ kapitalismu se prosazuje ve světě, kde se globalizace mění v geopolitickou soutěž.
Otázka tedy nestojí tak, zda současný návrat cel znamená odklon od kapitalismu. Spíše naznačuje, že se mění rovnováha mezi trhem a státem, kterou jsme si v posledních desetiletích zvykli považovat za samozřejmou.
Cla jako otázka bezpečnosti
Nejlépe je tento posun vidět u polovodičů. Čipy se v této debatě stále častěji neberou pouze jako běžné obchodní zboží, ale jako otázka národní bezpečnosti. Bílý dům v lednu 2026 uvedl, že současný rozsah a okolnosti dovozu polovodičů, zařízení pro jejich výrobu a navazujících produktů představují hrozbu pro národní bezpečnost i ekonomiku USA.
Čipy, zbraně, baterie: Čína přitvrzuje ve vývozu vzácných zemin
To je důležitá změna. Obchodní politika se zde přesouvá z roviny cen a konkurence do roviny geopolitiky, technologické soutěže a průmyslové soběstačnosti. Otázka už není pouze, kdo dokáže vyrobit levněji. Stejně důležité je, kdo ovládá výrobní kapacity, klíčové technologie a dodavatelské řetězce.
Tlak se navíc neomezuje jen na Čínu. Úřad amerického obchodního zmocněnce v březnu 2026 zahájil šetření podle Section 301 kvůli strukturálním nadkapacitám a výrobním politikám více ekonomik. Vedle Číny se týkají například Evropské unie, Japonska, Koreje, Vietnamu, Mexika nebo Indie. Podle USTR mají tato šetření zjistit, zda dané politiky zatěžují nebo omezují americký obchod.
Evropa mezi Washingtonem a Pekingem
Podobné dilema dnes řeší Evropská unie. Na rozdíl od USA postupuje opatrněji a více přes pravidla, vyšetřování, vyrovnávací cla a podporu strategických odvětví. Míří ale stejným směrem – chránit vlastní průmyslovou základnu, aniž by rezignovala na otevřený obchod.
Dobře je to vidět na čínských elektromobilech. EU od října 2024 uplatňuje vyrovnávací cla na bateriové elektromobily z Číny, protože podle šetření čínští výrobci těžili z veřejné podpory. Ta jim umožňovala nabízet vozy za podmínek poškozujících evropské výrobce.
Tlak evropských automobilek na EU v otázce dovozních cel sílí
Komise ale zároveň v roce 2026 otevřela prostor pro cenové závazky čínských exportérů, tedy pro řešení založené například na minimální dovozní ceně nebo dalších podmínkách místo prostého dopadu cel. Evropský přístup je tak méně přímočarý než americký, ale sleduje podobný cíl. Brání tomu, aby se strategická odvětví dostala pod příliš silný tlak mimoevropské konkurence.
Ještě zřetelnější je tento posun u podpory nízkouhlíkového průmyslu. Návrh Industrial Accelerator Act z března 2026 počítá s tím, že ve veřejných zakázkách a podpůrných programech budou větší roli hrát požadavky na původ a uhlíkovou stopu vybraných surovin a výrobků. Týkat se to má například oceli, cementu a hliníku, tedy energeticky náročných odvětví, ale také elektromobilů, baterií, solárních technologií nebo vybraných komponentů pro čisté technologie. Nejde tedy jen o cla, ale o snahu podpořit výrobu v sektorech, které budou důležité pro budoucí konkurenceschopnost Evropy.
Evropa je závislá nejenom v dovozu boru
Podle Evropského účetního dvora se většina nerostů potřebných pro energetickou transformaci těží a zpracovává mimo EU. Dodávky jsou často soustředěny v jedné nebo několika málo mimoevropských zemích. Závislost se přitom netýká jen Číny. Evropská komise upozorňuje například na 99procentní závislost EU na dodávkách boru z Turecka, zatímco u hořčíku zajišťuje 97 procent dodávek Čína.
Evropská politika se proto postupně posouvá od samotné víry v otevřený trh k otázce, jak snížit závislost na vnějších dodavatelích a udržet v Evropě část strategických výrobních kapacit. Právě v tom se evropský případ přibližuje hlavnímu problému celého článku. A jím je, že současný kapitalismus už nelze chápat jen jako soutěž firem, ale stále více také jako soutěž států a hospodářských bloků.
Jan Breburda
Pozn. red.: Autor studuje na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. Ve své diplomové práci se zabývá vývojem kapitalismu v 19. století se zaměřením na Velkou Británii, Spojené státy americké a Německo. Zajímá se o hospodářské dějiny, roli státu v ekonomice a proměny světového hospodářství.
